Budík

Ráno jsem zase zaklapla budík. Budík? Šest budíků. Možná devět, ty první tři si vlastně ani nepamatuju. Moje večerní předsevzetí, že ráno vstanu a zacvičím si jógu nebo sednu na rotoped, který mi stojí uprostřed pokoje, protože v malé garsonce bych ho ještě mohla maximálně pověsit na lustr, jiná možnost vážně není.. jaksi zase padlo. Máte to taky tak? Večer si umíte dokonale naplánovat další den, obzvlášť to ranní vstávání. V myšlenkách je vše dokonalé. Ranní cvičení (nebo učení? to je fuk, oboje je to v jisté míře mučení), pak královská snídaně, koupel a hodit se do gala, udělat perfektní selfíčko a vyrazit. Do práce nebo do školy, to je celkem jedno. Se super pocitem, smějícíma se očima, místo ranní mlhy vám na cestu svítí sluníčko a mračící se obličeje ostatních lidí nevnímáte. V uších perfektní muzika a den je jak vyšitý.

S úsměvem na rtech a takto naplánovaným ránem obvykle usínám. 

Slečno, nerad bych vás stresoval, nervoval, nebo si to pojmenujte jak chcete, ale víte, že máte za dva týdny vaši práci odevzdat a vy ste s ní od prvních pěti stránek dosud nepohla? Doufám, že víte, co děláte. Jak to chcete proboha dokončit? Jak chcete udělat státnice? Copak máte peníze na to, abyste je vrátila tomu, kdo vám školné zaplatil? Jistě jste to nebyla vy sama, když nejste schopna napsat pár stránek odborného textu! 

Oh, I could hide 'neath the wings

Of the bluebird as she sings.

The six o'clock alarm would never ring.

But it rings and I rise,

Wipe the sleep out of my eyes.

My shavin' razor's cold and it stings.

Dokonalá písnička se mě pokouší probrat z nedokonalého snu, který mě bohužel straší už pěkných pár dní. Nicméně jak již bylo řečeno - ten a několik dalších zaklapávám, posouvám a nakonec z postele vylézám o hodinu a půl později, než jsem měla původně v plánu. 

Rotoped využívám maximálně na to, abych přes něj přehodila mokrý ručník. Snídani si královskou udělám, to zase jo. Zbytek rána už splývá s mlhou a kapkami deště.

V práci bude masakr.

Sotva si stihnu uvařit kafe.

Z toho sezení už mě bolí zadek a z pohybu ruky na myši rameno den ode dne víc. 

V půl páte se sbírám a s úlevou odcházím na poštu. Každá minuta, kdy nemusím sedět, dobrá.

Večer mě chytne záchvat a sním, na co přijdu. 

Usínám s černým svědomím a vidinou krásného optimistického sportovního rána. Zítra to dám.

Vítejte na blogu veganky, jejíž druhé jméno je prokrastinace, učí se mít ráda sama sebe, trošku cvičí, nic živočišného nezabíjí a snaží se najít cestu, jak začít žít svůj sen.

Krásný den!